1. kapitola – Kámen, který nepatřil nikomu

Některé parky jsou tiché. Ne proto, že by tam nikdo nechodil, ale že si to ticho drží jako tajemství. Zachycují vánek mezi stromy, štěbetání ptáků používají jako hudbu na pozadí a občas dovolí dopisem, aby si hráli na tanečníky.

Tento park byl přesně takový. Rybník se zde nikdy nenaučil být pořádným jezerem a lavičky se už dávno smířily s tím, že budou věčně zkažené. Občas zde někdo krmil holuby, jindy se zde procházeli starší lidé s hlavami nakloněnými dozadu, jako by chtěli zjistit, zda obloha ještě funguje. Děti se závodily, které přeleze zábradlí, aniž by si roztrhlo kalhoty a běžci obcházeli louže s takovou přesností, jako by jim někdo zaplatil za každý nezasažený odraz.

Uprostřed toho všeho trochu stranou od chodníku ležel kámen. Ne velký jako socha ani malý jako štěrk, takový akorát, aby se na něj dalo sednout, přemýšlet a tvářit se, že to celé má smysl. Nepatřil nikomu. Občas na něm poskakovali vrabci a jednou se na něm sušila i bunda, která tam nakonec zůstala tři dny, dokud si ji někdo neodnesl. Někdy ho děti použily jako pirátskou skrýš a jindy starší pánové jako improvizovanou oporu, když se jim nechtělo jít dál. Většinu času tam ale jen byl bez účelu, bez jména, bez slávy. Dopadl přesně tak, jako všechny věci, kterých si nevšimneme, dokud si na ně nesedne někdo jiný.

A jednoho dne si na něj opravdu někdo sedl. Ne z únavy, ani proto, že by neměl kde, ale jako by se s tím kamenem dopředu dohodl. Byl to muž přiměřeného věku, nižšího vzrůstu, zato s velkým pupkem. Oblečené měl obyčejné triko, které už dávno vzdalo boj o svou původní barvu a kalhoty, které si pamatovaly i lepší časy. Jeho boty byly ošoupané, ale čisté. Z tváře mu sálalo něco zvláštního – klid, který nepůsobil jako rezignace, ale jako výsledek dlouhého usmíření…